Co vše za informace dostanete na internetu, kolik jich nasbíráte, než se dostanete k Nana korobi, ya oki, a jak se tím nenechat slisovat na smutnou kašičku.
„Máte endometriózu“. BAM! Jedna věta a váš život už nikdy nebude jako dřív. Taky jsem si tím prošla. Slovo, které málem nejde vyslovit a slyšely jste ho možná od nějaké kamarádky, že to má její známá, googlily jste ho kdysi kvůli nějaké zpěvačce, co to má, ve škole jste se o ničem tak sprostě znějícím ani neučily a najednou to má definovat váš život?
Sedáte k internetu a chcete zjistit, co a jak. Neplánujete se stát chodícím expertem na nemoc, o které západní medicína ani pořádně neví, proč a jak vzniká. Chcete jen najít pár informací, které by vám pomohly se v této nové situaci zorientovat. Co z toho pro vás teď plyne a co třeba říct mámě, kdyby se z toho chtěla hroutit.
Jenže BAM! Všude smršť informací, co to možná je a možná není, co dělat a co nedělat. Tučné nápisy, co smíte a nesmíte, které si u různých zdrojů informací kolikrát protiřečí. Kéž bych hledala něco jednoduššího, třeba jak funguje teorie strun…
Podle toho, kam zabrousíte první, získáte jakýkoliv z dojmů na škále od „nemůžete s tím dělat vůbec nic“ až po „musíte s tím dělat úplně všechno“. Nepomáhá to, dost možná si připadáte vyčerpané už jen z toho (ať už jste narazily na kterýkoliv pól). Já sama několik dní oscilovala mezi „musím o tom vědět úplně vše“ a „už o tom nechci vědět vůbec nic“.
Moje doktorka mi pak na vyšetření řekla, že „přesně tyhle hodný, pečlivý holky, co si chtějí všechno zjišťovat a dělat správně, jsou typické případy endometriózy“. Díky…
Mně to normálně vehnalo slzu do oka. Prosím, hlavně na sebe nebuďte zlé, že jste něco měly dělat líp a všechno mohlo být jinak. Jednak – kdo ví. Jednak – teď už je to jedno. Nádech a výdech. Věci jsou, jak jsou. Nádech a výdech.
Stoikové praví, že těžké věci se nám v životě stanou, protože život ví, že my je zvládneme, ale někdo jiný by nemusel. Jestli to má být kompliment, nechává mě stoicky klidnou…
Být z toho všeho tak akorát naštvané, smutné, bezmocné, rozzlobené, náladové, lítostivé, zahořklé na svět, jeho (ne)spravedlnost a všechno okolo, je zcela pochopitelné a v pořádku. Člověk si to potřebuje nějak zpracovat, prožít, dostat ze systému. Není to ale stav, ve kterém chcete setrvat napořád. A ať je vám zrovna teď jakkoliv, věřím, že toto víte i vy samy.
V jeden moment (a nemusí to být dnes, ale mohlo by to být za týden) prostě vstanete, dáte si sprchu, podíváte se na sebe do zrcadla a řeknete si: „To dám. Show must go on.“ Možná to bude přicházet a odcházet ve vlnách (u mě to tak rozhodně bylo), ale jak praví japonské přísloví – Nana korobi, ya oki. Sedmkrát upadneš, osmkrát vstaneš.
Naštěstí jestli jsme my hodný-pečlivý-holky-co-si-chtějí-všechno-zjišťovat-a-dělat-správně v něčem dobré, tak ve vstávání a v japonských příslovích (haha).
Možná si říkáte, že nakonec ze všech těch informací, co vás ze všech stran masírují, nejhorší byla už ta samotná zpráva o diagnóze. Že to rozhodně nebyla věc, co byste chtěly slyšet. Ale ono to zjištění na vašem stavu fakticky nic nezměnilo, jen teď máte možnost se na základě této informace dál rozhodovat. Spousta žen má zdravotní problémy, které neví, za který konec uchopit, tak vy konečně víte.
Endometrióza rozhodně není konec (end). Je to jenom start něčeho nového. A když už o ní víte, může se se rozhodnout – začátek čeho to bude?
Přeji vám na vaše EndyStarty spoustu odvahy, odhodlanosti, energie, pochopení od ostatních, ale především k sobě samé.
Věřím, že vám tyto stránky budou ne-tolik-lisovacím rozcestníkem na cestě, na které rozhodně nejste sama.