Oznámení, které vás zmrazí na místě. Slova, která nechcete věřit, že jste slyšely, ale jakmile jsou vyřčena, nejde je dostat zpět ani párem volů. Z koutku oka se řine první slza a její teplo vás lechtá po tváři a zabíjí tu poslední naději, že je to všechno jen zlý sen, ze kterého se probudíte. Chcete, aby se celý svět zastavil. Teď hned. V tento moment. Potřebujete mít čas nejdřív přemýšlet, potřebujete ale taky čas nepřemýšlet, vůbec nemyslet. Nesmíte, nemůžete dýchat. Kam s očima? Kam se sebou? Co se životem? Co já? Proč já? Co teď? Teď nic. Teď už prosím nic. Ne. Ne! Ne, ne ne!
Pocit, který v životě nikdo nechce zažít, ale každý ho bohužel potká. Bere na sebe mnoho podob.
„Je to vážnější, než jsme si mysleli.“
„Odcházím od tebe.“
„Nedalo se nic dělat.“
„….váš příběh…“
„Můj příběh“ se odehrál v nemocnici, kam jsem myslela, že jdu vytáhnout stehy po operaci pupeční kýly. Místo toho jsem se dozvěděla dvě věci. Že stehy vytahovat nebudeme, protože vypadnou samy. A že mám endometriózu. Doktor byl vážně milý a snažil se to prodat jako dobrou zprávu, protože se vlastně bál, že to bude něco vážnějšího. Proto mi to ani nechtěl říkat rovnou po operaci.
Když teď s odstupem nějakého času dávám ten moment do globálních souvislostí, možná nepůsobí jako taková tragédie. Chápu, ani mně už to až tak černo-černé-nejčernější nepřipadá. Věřte ale, že v ten den to byl nejhorší moment v mém dosavadním dospělém životě. Není to soutěž a prožívání je velice subjektivní a velice relativní. (A ano, bohužel pravděpodobně přijdou horší chvíle.)
S mými omezenými znalostmi o endometrióze se mi nicméně v ten moment spustilo v hlavě zhruba toto:
„Je to vážnější, než jsme si mysleli, a možná jste tím celá prožraná skrznasrkz.“
“ Odchází od vás možnost mít děti, zato dost možná přijde bolest.“
„Nedá se s tím nic dělat.“
Půl dne jsem probrečela, půl dne prokoukala kamsi do blba z okna. Pak jsem si přečetla internet, koupila několik knížek, do každého ucha pustila jiný podcast k tématu, objednala se na doporučená vyšetření (potřebujete vědět cokoliv hned, ale nejbližší termín dostanete za dva měsíce, paráda). O útrapách průchodu tímto Informačním lisem jsem vám již psala.
Někdy třetí den jsem už poněkolikáté narazila v souvislosti s endometriózou na myšlenku, že je to vlastně taková průvodkyně, která nám přišla do života, abychom něco poznaly, změnily či pochopily.
Někdy tou dobou už jsem taky začínala mít osypky ze slova „endometrióza“ – jako by nestačilo, že ta nemoc (víc než nemoc se mi teda líbí anglické „condition“) je dost děsivá, to ještě musí mít tak debilní název? Zní to jak Ronova verze nějakého zaklínadla… „Je to endometrióza, a ne endometriozáá.“
A tak se zrodila Endy. Endy jako moje průvodkyně k pochopení toho, proč za mnou přišla. Endy jako část mne, na kterou se za to přece nemůžu zlobit, ale naopak se potřebuji naučit ji přijmout. Endy jako cool parťák na cestě, o kterého se nejlépe postarám tak, že se postarám sama o sebe. Endy jako lifestyle, a ne příšerně znějící nálepka.
Možná vám to může znít zvláštně, ale koncept Endy mi pomohl se s celou situací vyrovnat daleko rychleji. S trochou nadsázky jsem sice rádoby vtipkovala, jestli jsem si tím nezadělala ještě na schizofrenii, ale ono se mi zkrátka daleko líp přemýšlí nad tím, že něco nebudu dělat/jíst/pít atp., protože Endy nechce nebo to Endy nedělá dobře. A ne proto, že mám endometriózu.
Do nemocnice jsem tehdy šla na operaci bez sebemenších pochyb, že jdu odstranit kýlu z pupíku. Vidělo mě postupně 5 doktorů a nikdo o té ztmavlé hrčce nic jiného ani půl slovem neřekl. Bylo mi jasné, že můj pupík už nebude co dřív. Dokonce jsem nad tím i přemýšlela v tom duchu, že s novým pupíkem (dokladem našeho zrození) po operaci začnu vlastně nový život. Kdybych jen tušila, jak moc se moje slova naplní…
Podle Artura Schopenhauera je utrpení v životě nevyhnutelné. Jeho citát (jehož kontextu se plánuji ještě někdy pověnovat, protože třeba chtěl vlastně básník říct něco jiného, známe to…) dokonce praví, že „Utrpení je účelem života.“
V životě nás bohužel s jistotou potkají nelehké situace. Možná se děsíme dne, kdy my uslyšíme nějaké to mrazivé oznámení, jaké zmiňuji v úvodu. Ale věřte, že ten den – jako každý další den – je „jen“ začátkem zbytku vašeho života. Některé dveře zavře, jiné otevře.
Oproti Schopenhaeurovi stoikové utrpení nahlíží jako pouhou naši neschopnost přijímat věci takové, jaké jsou. A jak pravil Hamlet: “There is nothing either good or bad, but thinking makes it so,” (Nic není dobré nebo špatné samo o sobě, záleží až na tom, jak nad tím přemýšlíme).
S Endy se známe teprve chvíli. Zatím se ještě vzájemně oťukáváme. Někdy bych si moc přála ji někde odevzdat a jít zase životem jen sama. Ale jindy jsem vlastně ráda, že je tu se mnou. Pomáhá mi dávat věci do kontextu. Pomáhá mi stavět sebe víc na první místo. Vážit si zdraví, přátel a rodiny. A v neposlední řadě mě zbavila strachu ze zubařů, protože hned pár dnů po našem seznámení jsem byla objednaná na vrtání předních zubů, což by za normálních okolností byla katastrofa roku, ale takhle mi to vlastně bylo dost jedno…
Myslím, že se od ní mám ještě dost co naučit. Ačkoliv jsem to tak nejprve vnímala, není Endy rozhodně konec. Je to naopak start. Mimo jiné i pro EndyStarty.
A tak doufám, že Endy třeba pomůže něco ukázat či pochopit i vám ❤️